Deník Victora Phillipse
19. září
Už od okamžiku, kdy jsem otevřel oči jsem věděl, že něco není tak, jak má být, věděl jsem, že se něco stane. Nedbaje svého pocitu oblékl jsem si svůj oblíbený černý oblek a před zrcadlem upravil vázanku. Sešel jsem do přízemí do jídelny na snídani a usedl ke stolu. Už po mnoho let jsem zvyklý na svou ne příliš bohatou snídani, která se skládá ze dvou krajíců čerstvého chleba, másla, soli, nějaké přílohy a samozřejmě velkého šálku černého neslazeného čaje. Myšlenky mi celou dobu snídaně ubíhaly naprosto různými směry.
Po snídani a nemilém opaření jsem vzal svou vycházkovou hůl a vydal se ven navzdory zatažené obloze a chladnému větru. Jsem rád, že jsem tak učinil, protože jsem se již potřeboval provětrat. Volným krokem jsem šel do centra, abych zjistil, co nového se událo. Koupil jsem si noviny a směřoval do parku na lavičku, kde obvykle pozoruji pobíhající psy, děti a procházející se páry. Rozložil jsem své The Times a začal číst: Zavražděná žena nalezena nedaleko parku, ztracený syn stále nenalezen, výhružné dopisy královské rodině, potopená loď Catharine… Začal jsem propadat melancholii, nevím zda se publikují pouze špatné zprávy či se nic jiného nikde neděje. Složil jsem noviny a odešel domů.
Po obědě jsem se cítil již o něco lépe, avšak stejně jsem kolem sebe slyšel jen samou hrůzu a zlo. Nechtěl jsem se již vracet do parku, vydal jsem se tedy pouze do zahrady mezi ovocné stromy, kde jsem kdysi nechal zbudovat malé sezení. Začal jsem přemýšlet o své svízelné situaci. Má finanční zásoba se celkem rychle zužuje a za nedlouho již nezbude nic, z čeho bych mohl žít. Ano, lehko se řekne najít si práci, ale cožpak to jde, když náš rod po tři generace nepracoval?!
Deník Constanz
24. září
Dnes jsem potkala zvláštního muže, měl tmavý oblek, nejspíše dosti oblíbený, elegantně upravenou vázanku a vycházkovou hůl. Zkrátka pravý gentleman. I přes to, že jsme spolu prohodili jen pár slov, byl mi velmi sympatický a domluvili jsme se, že se opět setkáme večer za dva dny.
Nyní musím jít připravit jídlo svým drahouškům. Oba moji vlkodavi jsou již celý bez sebe z hladu. Vyslala jsem ještě svého jediného věrného sluhu koupit pěkných pár flákot masa, aby se Danny a Red konečně pořádně najedli.
Deník Victora Phillipse
25. září
Včera jsem se odhodlal zajít do banky, abych získal kompletní přehled o svém účtu a nad tím, co jsem se dozvěděl se mi tajil dech. Pokud nezačnu radikálně šetřit, vystačím si sotva rok a pak… Inu, nezbývá mi nic jiného než se na nějaký čas uskromnit, než najdu nějaký způsob k nabytí majetku.
Leč, má nemilá cesta do té proradné instituce se změnila v celkem příjemnou. Setkal jsem se se zvláštní dámou. Pokud nepočítám její černé korzetové šaty, klobouk, stínící jí obličej, nezvykle štíhlou postavu a světlou pokožku prosvítající přes jemně háčkované černé rukavičky, upoutalo mě na ní ještě něco jiného. Byl to způsob jakým se pohybovala, jako duch, neslyšně, ale elegantně, způsob jakým hovořila, hlas laskal všechny mé šrámy na těle i na duši a na konec – způsob jakým myslela. Mohl jsem předpokládat milion odpovědí na jednu svou otázku – ona odpověděla tou milion první.
26. září
Večer se mám se svou tajemnou dámou opět setkat, jen mi stále vrtá hlavou, proč jsme to museli odložit až na třetí večer po našem setkání? Nemohu říct, že mě nenapadá spousta důvodů a ještě více myšlenek, proč tomu tak je. Jen nemohu přijít na tu nejsprávnější, na tu nejpravděpodobnější.
Ze šatníku jsem si vyndal oblek, který jsem měl snad jen jednou v životě na sobě, na jednu stranu mě přitahuje a na stranu druhou ho nemohu ani vidět. Leč mám tušení, že vše dopadne tak, že si vezmu svůj starý černý oblek a neutrální vázanku.
Ano, hodina H konečně nadešla, zanedlouho se máme setkat v parku. Nevím kolik a co si od toho mám slibovat, nýbrž celý se chvěji nedočkavostí a celkově vzrušením ze schůzky s neznámou dámou.
Stále před sebou vidím líbezný černý klobouček se závojem zakrývající její tvář. Teď si tak vybavuji, že jsem vlastně viděl na jejím psaníčku, jak jinak než černém, několik chlupů – psích, řekl bych.
Vzal jsem tedy svou sukovou hůl a vyrazil směrem do parku k altánu, kde jsme se měli se západem slunce setkat. Cestou jsem měl téměř prázdnou hlavu, nad ničím jsem nepřemýšlel a šel rovnou za nosem. V povzdálí, se západem posledních slunečních paprsků, jsem ji uviděl. Po jejím boku kráčeli dva velcí psi a všichni tři na první pohled vypadali jako nějací aristokrati.
„Omlouvám se, jestli jste musel dlouho čekat, ale musela jsem nakrmit a vyvenčit…“ Psi zakňučeli a vzhlédli ke své paničce, potom obrátili zrak na mě.
„Kdepak, lady,“ uchopil jsem její ruku a lehce ji políbil, „na vás bych čekal, dokud by peklo nevyhaslo.“ Ještě jsem položil důležitý dotaz týkající se jejího jména.
„Jmenuji se Constanz a vy, můj příteli? jak zní vaše jméno?“ Pod závojem jsem letmo zahlédl úsměv, jenž by obměkčil i to nejtvrdší srdce.
„Promiňte mi mou chybu, zapomněl jsem,“ Constanz mi lehce položila ruku přes ústa a řekla: „Přestaňte, jen mi řekněte své jméno.“
„Phillips, Victor Phillips.“
„Jsem ráda, že jsem vás poznala, Victore, leč moji psi už potřebují domů, ale přijďte zítra za mnou,“ podala mi kartičku s adresou, „povečeříme.“
Najednou jsem začal opět vnímat okolní svět, zároveň s tím jsem ucítil zvedající se vítr a odcházející Constanz po našem nepřímém rozloučení.
Deník Constanz
27. září
Pokud se dnešní večeře podaří, pak jsem si jistá, že budu za vodou. Připravuji již od brzkého rána celý svůj dům na výjimečnou večerní návštěvu. Samovi, svému sluhovi, jsem dala přesné instrukce, co a jak přichystat k občerstvení – předkrmy, nápoje, hlavní chod a zákusky, u kterých jsem mu výrazně zdůraznila, aby jim věnoval zvýšenou pozornost, myslím, že na nich bude záležet nejvíce.
Mezi tím vším zmatkem jsem se odebrala ke svému šatníku, abych vybrala vhodné šaty k této příležitosti. Většina mých šatů je černá, avšak dnes se této barvě chci vyhnout. Vzadu, téměř dokonale schované, mi visely jedny neobyčejné. Ve světle svící mají barvu krve, korzet je zdobený nádherným vyšíváním a k tomu všemu, jako třešeň na dortu, jsou dlouhé černé háčkované rukavičky – dnešní večer bude dlouhý, leč bude stát za to.
Slyšela jsem, že rod Phillipsů už po několik generací nemusí sáhnout na práci, díky své finanční zásobě. V případě, že se mi podaří získat alespoň část z jejich obnosu, pak už nebudu muset nikdy vymýšlet léčky a nástrahy jako je tato. Ovšem nemohu si pomoci a mám z toho špatný pocit, měla jsem zlý sen o mém kdysi milovaném Allanovi. Zapálila jsem za něj svíčku a pronesla pár tichých modliteb za jeho nevinnou duši.
Deník Victora Phillipse
27. září
Přišel jsem ke dveřím a třikrát zazvonil; jak mám ve zvyku. Otevřel mi starý sluha, jenž se vlídně usmíval. Sotva co zavřel dveře už se natahoval, aby mi vzal kabát a hůl a mohl jsem se ubírat za Constanz. Čekala na mě u vstupu do obývacího pokoje – byla naprosto dokonalá, ne, byla víc než to – s naprostým klidem se mohla rovnat s bohy, ne-li je předčit. Na dokonalosti se podílela hlavně chybějící část jejího oblečení, totiž klobouk. Tu nadpozemskou krásu, jenž mě učarovala, odvažují se říct, že ji nikdo z vás nikdy nespatřil!
Havraní vlasy měla vyčesané nahoru, leč pár neposlušných pramínků jí splývalo podél štíhlého krku. Její úsměv by leckoho učaroval, krev by pro něj prolévali a ty oči. Oči, jako okna do duše, jsou tak temné a hluboké, že by v nich i dobrý plavec utonul. Jejich smaragdová barva byla jedinečná, celkově celému jejímu vzezření dodávaly to největší kouzlo – v ten okamžik jsem se zamiloval.
Deník Constanz
Později, ten samý den
Chtěla jsem jít svému hostu otevřít sama, avšak Sam byl rychlejší, takže Victorovi vzal i starý obnošený kabát a jeho hůl. Čekala jsem tedy naň u vstupu do obývací místnosti, kde už plál oheň v krbu. Pár stop přede mnou zůstal stát jako přimražený a prohlížejíc si mě nebyl schopen slova.
Poté, co jsme prohodili pár slov na uvítanou, jsme se přesunuli do jídelny a usedli naproti sobě ke stolu. Pár minut poté Sam začal nosit jídlo na stůl a sotva, co zvedl poklop a my začali jíst, přiběhli moji psi, kteří tu vůni ucítili a byli jí zlákáni. Red, který je stále ještě hravým štěnětem, přišel a usadil se k Victorovi se svým psím pohledem, žádajícím o něco na zub. Bez jakéhokoliv dlouhého váhání rozřízl svou porci masa a větši část mu dal sníst, tím jej uspokojil a po zbytek večeře byl od něj klid.
Přesunuli jsme se zpět do obývacího pokoje, kam jsem nechala donést láhev archivního vína a dvě sklenky. V jeho společnosti jsem se cítila velmi příjemně a nevnímala čas, takže odhaduji, že jsme se mohli bavit přibližně hodinu, než si nás Red opět našel, tedy nás – spíše Victora. Čumákem mu strkal do ruky v touze být podrbán, v mžiku se můj host ocitl na koberci na kolenou a laškovali spolu, takhle šťastného jsem toho psa dlouho neviděla – naposledy, když byl Allan ještě živý a obdobně si spolu hráli. Při pohledu na ně mi vhrkly slzy do očí, ale zároveň jsem se musela usmívat.
Dál jsme si povídali o všedních věcech a pustili se do dezertu až nás najednou hodiny upozornily, že je již jedenáct hodin. Nabídla jsem mu tedy nocleh v jednom z pokojů a samozřejmě druhý den snídani, aby neodcházel s prázdným žaludkem. S velkou radostí mou nabídku přijal a já jej doprovodila do kdysi Allanova pokoje, kde bylo i jeho oblečení, jenž jsem mu nechala zcela k dispozici.
Sama jsem odešla do své ložnice a vzpomínala na krásné časy, kdy ve vedlejším pokoji spal můj nejdražší, vzpomínky to byly krásně, avšak přiloudila se i ta nejhorší na onen večer. Bylo zataženo a schylovalo se k dešti, s Allanem jsme si popřáli dobré noci a šli do svého pokoje spát… Vzbudila jsem se uprostřed noci a slyšela vrzání podlahy, do dnes si vyčítám, že jsem nevstala a přičítalo to pouze Samovi kontrolujícímu okenice. Ráno jsem však jako obvykle vyšla na zahradu, kde jsme obvykle snídali, ale to co jsem viděla mě připravilo o vše. Na staré lípě se ve slabém větru pohupoval můj oběšený snoubenec. Později jsem našla od něj dopis s vysvětlením a rozloučením.
Deník Victora Phillipse
28. září, ráno
Včerejší večer byl naprosto úžasný, cítím se šťastný jako nikdy. Constanz mi nabídla ať přespím v jednom pokoji, ve kterém bylo i oblečení, jenž mi bylo poskytnuto zcela k dispozici. Jen jedna věc mi trochu vrtá hlavou, z pokoje ve kterém jsem pobýval byl výhled na zahradu a přímo proti oknu stála stará lípa, na které okolo jedné větve bylo nejspíš už dlouho omotané lano. Píši to proto, že jsem měl zvláštní sen:
Byl jsem pouhým pozorovatelem, třetí osobou. Venku se schylovalo k dešti či už pršelo, nejsem si tím jist, a v pokoji, kde jsem byl seděl mladý muž u stolu a psal dopis se slzami v očích. Když skončil se psaním přečetl si jej nahlas, slova četl procítěně a byla doprovázena jeho vzlyky. Psal o své nemoci, jenž jej zužuje jak psychicky, tak fyzicky, psal o pocitech, které cítí a drásá mu srdce myšlenka, že v okamžiku své smrti o ně přijde. Nikdy jsem neslyšel ani nečetl tak vášnivá slova. Své rozloučení ukončil pouhým „jak rád bych se proletěl s Tebou, až do výšin mraků.“
List vložil do obálky, kterou položil na ustlanou postel a navrch černou růži. Vyšel z pokoje a směřoval na zahradu, všimnul jsem si, že ve chvějící se ruce drží provaz a po tvářích mu stékají slzy. Když došel na zahradu, tak se rozhlédl kolem sebe a spatřil mohutnou starou lípu, rozhodným krokem šel k ní, vylezl nahoru a na větev uvázal jeden konec lana – na druhý udělal smyčku, kterou si navlíkl kolem krku. Chvíli jen tak seděl a pozoroval tmavá okna než se odhodlal seskočit a tím vše ukončit.
Sen se změnil jakoby mávnutím kouzelného proutku, sledoval jsem hodiny, jejichž ručičky nemilosrdně ubíhaly stále vpřed, a tak plynul čas. Najednou jsem opět viděl tu samou scénu, leč o několik let později. Na stromě byl viselec a pohupoval se ve větru. Nyní jsem nebyl již pozorovatelem, nýbrž jedním z aktérů, tedy přistoupil jsem s lehkými obavami blíže, abych si napůl ptáky sežraného mladíka prohlédl. V tom otevřel oči a pronesl: „Pravou tvář nepoznáš,“ a opět dál poklidně visel.
Krátce po snídani jsem s díky odešel k sobě domů a cestou dumal nad smyslem celého snu a obzvláště té jedné věty, že pravou tvář nepoznám. Až budu mít příležitost, budu se muset zeptat, zda Constanz něco z toho není povědomého. Snažím se přesvědčit sám sebe, že vše byl jen pouhý sen na základě mé návštěvy a doplněný fantasií, kterou mě příroda obdařila.
Deník Constanz
2. října
Ode dne, kdy jsme se seznámili se vídáme téměř každý sen a trávíme spolu stále více času. A čím více času spolu jsme, tím více mi připomíná Allana a tím více je mi v jeho společnosti dobře.
Mám v plánu, že mu v blízké době nabídnu zda-li u mne nechce častěji pobývat, přespávat – zkrátka nechce-li žít společně.
Můj plán je téměř dokonalý a nepokazí-li se cokoliv, budu moci spokojeně žít. Vzpomínám si na Martyho…Bylo mu téměř šedesát roků, peněz měl více než dost, ale neměl nikoho, komu by je mohl odkázat. V té době, před třemi lety, mi bylo čtyřiadvacet a byly to téměř dva roky po smrti Allana. Neměla jsem moc možností na obživu, tak jsem si našla „partnera“. Nestihli jsme nic, co by obvykle pár dělat měl – stačil mi však před svou smrtí odkázat značnou část svého majetku a zbytek na charitu; měl dobré srdce.
Nikdo snad nemůže říct, že nezná rodinu Phillipsů. Tato rodina nejméně po tři generace nemusela sáhnout na práci, byli dostatečně finančně zabezpečeni. Pokud se mu podaří jej alespoň zprvu svést, abych nabyla nějaký majetek, nemusela bych skončit v nevěstinci každý večer s jiným mužem. Nechci jej ranit, je moc milý, také psi ho mají rádi a on je též. Mám strach…
Deník Victora Phillipse
13. října
Constanz mi asi před týdnem více méně nabídla společný život v jejím útulném domě. Trávím tam tedy většinu svého času a nemám téměř čas ani na nejmenší zápis do deníku, kterému se svěřuji již od dětství. O svém snu o viselci na zahradě jsem jí neřekl – samozřejmě jsem se chystal dlouho, avšak díky její kráse se mé myšlenky ubíraly jinými směry – abych byl upřímný, tak pouze směrem k ní.
Nyní jsem si zcela jist svými city – miluji Constanz a jsem pro ni ochoten položit i svůj život! Viděl jsem na ní smutek, mnoho prožitých ztrát, ale také, což byla obdivuhodné, chuť do života. Vím, že bychom spolu mohli být šťastní, dokud by nás smrt nerozdělila a i poté, v zemi mrtvých, bych jí snášel modré z nebe.
Již nemám mnoho času, zastavil jsem se pouze pro pár nezbytných věcí, jako obleky, dvě nejmilejší vázanky a tak podobně. Před domem na mě čeká kočár se dvěmi zapřaženými koňmi, který mě odveze zpět k mé milované.
Deník Constanz
14. října
Včera si Victor zajel domů, pro pár osobních věcí a můj kočí jej zavezl kamkoliv si řekl. Ke mně přijel zpět kolem půl jedenácté, měl s sebou jeden kufr. Stála jsem mezi vchodovými dveřmi a čekala naň, sotva co mě spatřil upustil své zavazadlo, které potom odnesl Sam, a svižným krokem se ke mně vydal. S vášní mě objal a já po zdánlivě nekonečné době ucítila opět lásku, opravdovou, nepředstíranou lásku, jenž byla vzájemná.
Okamžik jsme si hleděli do očí a věděli jsme, co musí a bude následovat – políbil mě přesně tak, jako kdysi Allan. Hlavou mi jen prolétla myšlenka na dnešní večer…
Ráno jsem se vzbudila nezvykle brzy a pozorovala spícího All… Victora, hlavu jsem měla opřenou o jeho hruď a on mě celou noc držel v náručí. Ach, jak krásná to byla noc, troufám si říci, že se jí žádná již nevyrovná; tuto noc jsem se změnila. Nevím jak to správně říct, však když bylo vše dokonáno, snad hodinu mi slíbával slzy z tváře a vzájemném obětí nás přemohla únava.
Deník Victora Phillipse
14. října
…Nevím, co bych napsal o této noci, však jedno je jisté – ani jeden z nás na ni nezapomene. Nemohu napsat více, aniž bych zradil počestnost mé dámy.
Leč z jedné věci jsem velmi rozhořčen: Ke konci snídaně se z ničeho nic změnila, ztratila svůj kouzelný úsměv a začala vyzvídat, jaká jest má finanční situace. Možná, doufám, to byl jen můj pocit, ale přišlo mi, že jeví zájem pouze o mé peníze. Jelikož v okamžiku, kdy jsem vyšel s pravdou ven, že se za chvíli ocitnu ve velkých ztrátách, ztratil na okamžik její výraz veškeré známky života. Mrzí mě to, trápí mě to… Rve mi to srdce!
Deník Constanz
22. října
Ode dne, kdy jsem se, já hloupá!, vyptávala Victora na jeho finance, o něm nemám žádné zprávy. Samozřejmě, že jsem tím sledovala svůj původní záměr, ale přirostl mi k srdci, takže bych to nejspíše stejně nedotáhla do zdárného konce. Jenže jsem s tím neměla ani začínat!
Už přes týden o sobě nedal ani v nejmenším vědět. Mám strach, strachy téměř nejím a nespím, trnu hrůzou, zda-li se nestalo něco podobného jako s mým Allanem. Také mám strach z Allanovy zloby, že jsem mu nezůstala věrná, a že jsem o to nejcennější přišla s jiným mužem. Ani nevím, zda to budu moci odpustit také sama sobě…
Deník Victora Phillipse
1. listopadu
Musel jsem na nějaký čas odcestovat, sbalil jsem si pár věcí, nasedl do prvního vlaku a vyjel jen tak na zdař bůh. Setkal jsem se s mnoha zajímavými lidmi, kteří mi moudře radili. Při dlouhých dnech na cestách jsem mohl přemýšlet o všemožných věcech, jenže se v posledních týdnech udály. Stále se mi však nechce uvěřit, že by skutečně taková byla… Vždyť ta její nevinná tvář – ano, podlehl jsem zdánlivě nevinnému obličeji a takto to dopadlo!
Však jsem slaboch, říkali to o mně už když jsem byl mlád, říkají to nyní o patnáct let později a já si uvědomuji, že měli pravdu. Jsem slabý, že bez té andělské mrchy nemohu být, už pár dní se rozhoduji, zda za ní přijdu či nikoli.
Během jedné cesty vlakem jsem potkal starší ženu, která měla namířeno také pryč z města, dali jsme se tedy do řeči. Zprvu jsme se bavili jen o všedních věcech, když však se začala vyptávat, co mě trápí a před čím se snažím uprchnout – začal jsem své vyprávění přesně tak, jak se vše odehrávalo.
Moje překvapení bylo nepopsatelné – znala ji! Údajně byla zasnoubena s jakýmsi Allanem, ale jedné noci napsal dopis na rozloučenou a oběsil se na zahradě na stromě přímo před jejími okny. Zcela ji to zničilo. Truchlila pro něj nepřetržitě po dva měsíce a i nyní, vždy v den jeho odchodu zapaluje ve svém pokoji malou svíčku, jako vzpomínku. Z truchlení ji však vytrhla zpráva, že pokud nezaplatí, pak přijde o vše co má. Neměla jiné možnosti, než se seznámit se zámožným starším mužem, který jí ještě před smrtí stačil odkázat část svého jmění, ale svého mrtvého snoubence nepodvedla ba na to ani nikdy nepomyslela.
„A nezlobte se na mě, pane Phillipsi,“ řekla ta žena, „ale to, že vy již několikátou generaci nemusíte pracovat, to ví snad celá Anglie. Starý a ošklivý také nejste – zkrátka dokonalá partie.“ Rozloučila se a vystoupila z vlaku, ve kterém jsem zůstal sedět jako přimražený.
3. listopadu
Vydal jsem se za Constanz, abychom si o všem promluvili jako dva rozumní lidé. Poté, co jsem zazvonil, jsem tajně doufal, že mi otevře ona – však po zdánlivě nekonečně dlouhé době mi konečně otevřel Sam, vešel jsem dovnitř a ani kabát si neodložil. Vběhl jsem do obývacího pokoje, kde jsme trávili spoustu času, avšak tam bylo zcela mrtvo. Mé další kroky vedly do Allanova a jejího pokoje, kde krom zapálené svíčky nebylo nic – nic a v celém domě to nebylo jiné.
přišel ke mně Sam s mrtvolně bledým obličejem a řekl: „Pane Victore, myslím… Myslím, že toto byste měl vidět.“ Došli jsme na zahradu a Sam mezi tím pokračoval: „Paní mě poslala vyvenčit psy, přišel jsem jen pár okamžiků před vámi. Rozhodl jsem se je ještě vykartáčovat, a když jsem skončil chtěl jsem se vypustit ještě na zahradu, když jsem to uviděl. Psi se mi již od rána zdáli nějací nervózní, ale…“ Nebyl schopen pokračovat.
Jak jsem tam tak stál a pozoroval starou lípu, na které jakoby s úsměvem visela Constanz, podlomily se mi kolena. Uviděl jsem v trávě sněhově bílou obálku s mým jménem, na které byla položená černá růže. Vzhlédl jsem vzhůru a se Samem jsme ji s co největší opatrností sundali ze stromu, začal se zvedat vítr a jakoby nás chtěl utišit, že se dostala do dobrých rukou.
Stále se mi zdálo, když tam tak ležela v trávě, že je živá a pouze spí. Asi hodinu jsem u ní seděl a pohrával si s dopisem a růží, nyní nemám odvahu a sílu přečíst si jej.
11. listopadu
Teprve dnes, po jejím pohřbu jsem našel dostatečnou odvahu a sebral jsem také sílu k otevření a přečtení si jejího dopisu:
Nejdražší Victore,
jestli mi můžeš odpustit, prosím tě o to; pokud ne, pak to více než chápu.
Zřejmě ses dozvěděl vše z mé minulosti, na kterou nejsem hrdá, ale svým způsobem tě žádám, aby ses pokusil pochopit mou svízelnou situaci. Zda-li to bude možné, řekni Samovi, že to co najde za obrazem Dannyho a Reda je jeho za ty nejvěrnější služby, o kterých by se leckomu mohlo jen zdát.
Byla bych ti vděčná, kdyby ses o psy postaral, potřebují dobrého pána a tebe milují, nebojím se říci, že ty je také.
Ach, Victore, nevím zda to pro tebe, pro nás, bude takto lepší, ale věř mi, ač jsem tě zprvu sváděla jen kvůli penězům, nechtěla jsem ti ublížit – zamilovala jsem se a nechtěla, aby to dopadlo takto. Malovala jsem si, jako malé dítě, naší společnou budoucnost do doby, než nás smrt rozdělí a i poté, že bychom byli spolu, spolu za bájnou řekou Styx…
Jak ráda bych se s Tebou proletěla na křídlech draků až tam – do výšin mraků…
Tvá Constanz
2024 ©