Autogram

Napsal Vishmorth (») 22. 7. 2014 v kategorii Povídky, přečteno: 287×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Hodně cestuji, pracovně. Seznámil jsem se s mnoho různými lidmi, poznal zajímavé kultury a hodně prožil. Není moc věcí, které by mě vyvedly z míry, ale na zážitek před šesti lety nikdy nezapomenu. Stále mívám noční můry a nemohu se zbavit pocitu, že ještě není vše u konce.

Byl jsem zvyklý být ve světových městech, byl jsem zvyklý na jejich ruch a chvátající lidi. Přestože jsem měl rád svůj klid, kdykoliv jsem zatoužil po společnosti, stačilo jen vyjít z hotelu na ulici a do nejbližšího baru.

Nikde jsem se nezdržoval příliš dlouho. I přes svůj téměř až kočovný život jsem měl byt. Byl malý a skromný, ale byl můj. Když jsem zrovna neobjížděl autogramiády, besedy a nedopřával jsem si oddech ve svém městském bytě, trávil jsem většinu času za městem v malém baráčku, ale za to s velkou zahradou. Nikdo mě tam nerušil, nebylo moc lidí, kteří věděli kde je. Jen hrstka dobrých přátel měla to privilegium překročit práh a vstoupit do mého soukromého světa.

V půlce léta jsem dostal dopis s žádostí, jestli bych nepřijel do malého městečka na autogramiádu a za besedu by mi byli ještě více vděční. Nic mě nehonilo a říkal jsem si, že by tam mohl být klid. Změna prostředí bývá inspirativní. Vzápětí jsem se již domlouval s někým místním, kdo to měl na starosti, na podrobnostech. Měl jsem tam strávit příjemných deset dní na konci července.

Vždy jsem rád cestoval vlakem, ale poslední roky jsem neměl tolik příležitostí dopřát si toto potěšení. Cesta do Poorthawu trvala bezmála šest hodin, včetně jednoho přestupu. Nevadilo mi to, naopak. Kdo nezná takové cestování, těžko pochopí, jak je příjemné a odpočinkové.

Byl jsem domluvený, že se ubytuji v místním hostelu, ostatně to bylo jediné místo, kde to bylo možné. Druhý den mě měl někdo vyzvednout, abychom se mohli dále domluvit a vše uskutečnit.

Ubytoval jsem se těsně před večeří. Pár dní jsem moc nespal a ve spojení s čerstvým vzduchem na mě padla příjemná únava. Krátce po jídle jsem se vydal do říše snů.

Ráno jsem do sebe hodil trochu jídla a vydal se na recepci. Přemýšlel jsem, s kým že se to mám vlastně setkat a jak se poznáme. Ponořen do myšlenek jsem se posadil do křesla a sáhl po ranních novinách, ale než jsem je stačil otevřít a začíst se, padl na ně stín.

„Pan Bernard Gyles?“ promluvil na mě nesmělý dívčí hlas.

Vzhlédl jsem. Nade mnou stála mladá brunetka a nejistě se usmívala. Krátké džínové kraťasy odhalovaly její štíhlé opálené nohy.

Usmál jsem se na ní. „Ano.“

Dívka ke mně natáhla ruku a počáteční napětí z ní opadlo. „Jsem Jenny, mám vás zde provést a postarat se, aby vám nic nechybělo. Jsem strašně moc ráda, že jste tady. Víte, ani jsem nedoufala...“

„Těší mě,“ přerušil jsem ji a potřásl rukou. „Takže, co máme naplánované, Jenny?“ Složil jsem noviny a vstal.

„Ukázala bych vám naší knihovnu. Je to jediný prostor pro uspořádání takového programu.“ Vytáhla malý notýsek a zalistovala v něm. „Předběžně jste se domluvil na zítřek, třiadvacátého, je to tak?“

Kývl jsem hlavou a nepřestával si ji prohlížet.

„Dobře,“ zaklapla notýsek, „Zítra v devět se tady pro vás stavím, vyhovuje vám to tak?“

Přistoupil jsem blíž a nabídl jí rámě – ze zvyku. „Půjdeme?“

Párkrát nevěřícně zamrkala a tváře jí zrudly. „Já... totiž... je to tady kousek,“ dostala ze sebe a vyrazila k východu s lehce skloněnou hlavou, aby ji ostatní neviděli. Chvíli jsem se za ní jen díval a uvažoval, jestli pobyt neprodloužit.

„To je ve zkratce celé město,“ uzavřela Jenny naší prohlídku města v knihovně. Kývla na pozdrav několika lidem, kteří tam byli a dál jsme ji procházeli. „Tyhle police přijdou stranou,“ ukázala směrem k prázdným policím, které čekaly nejspíš jen na vyhození. „A tady budete mít stůl,“ naznačila rukama. Na tváři se jí objevil krásný nadšený úsměv, že jsem přestával vnímat co říká.

„Co vy na to?“ otočila se na mě.

Očima jsem rychle přeletěl prostor a podíval se na ní. „Dobrý. Vaše práce?“

Přikývla.

„Nepůjdeme se někam najíst? Nebo na kávu? Můžeme to probrat v klidu.“

Došli jsme do blízké hospůdky, která působila útulným domácím prostředím. Pár lidí dojídalo svůj pozdní oběd a někteří se přišli jen bavit. Zjistil jsem, že vlastně ani nemám hlad a objednal jsem nám trochu vína.

Bavili jsme se o všeobecných věcech. O zajímavých místech v okolí, která rozhodně stojí za to navštívit a načerpat inspiraci. Čas plynul, nálada a atmosféra byla stále uvolněnější – možná i díky vínu a Jenny se stále víc smála a povídala.

„Nemůžu uvěřit, že tady se mnou sedíte zrovna vy, pane.“

„Prosím tě, neříkej mi pane, jsem Daniel.“

„Bernard Gyles je pseudonym? Proč?“

„Víš,“ napil jsem se a zamyslel se, jak to vysvětlit. „Mám rád svůj klid a soukromí.“ Sledoval jsem, jak přemýšlí a snaží se urovnat si všechny myšlenky. „Co vlastně děláš?“

Vytrhl jsem ji z přemýšlení. Zatřásla trochu hlavou, aby se probrala a dostala se zpět do reality. „Studuji literaturu, dálkově. Chtěla bych jednou psát.“

Pochválil jsem její ambice a nabídl se, že kdykoliv nám to časově vyjde, rád jí pomohu. Prokonzultovali bychom co a jak má být a společně pracovali na jejím zlepšení. Rozebírali jsme její studia, mé začátky a stále se zhoršující dobu pro uměleckou kariéru.

S přicházejícím večerem jsme se rozešli. Chtěl jsem si odpočinout před následujícím dnem. Dal jsem si lehkou večeři a ještě, než zapadlo slunce, ležel jsem v posteli. V rukou jsem měl sešit a tužku a dělal jsem si poznámky k novému dílu. Změna prostředí se opravdu projevila, jen jsem nečekal, že tak brzo.

Nevzpomínám si, kdy jsem usnul, ale když jsem se vzbudil, ležel jsem na sešitu a propiska se odkutálela k oknu. Venku již bylo světlo a začínající ruch, i když s jinými velkými městy se nedal srovnávat. Oblékl jsem si kalhoty a košili, na obloze byly mraky, skrz které prosvítalo slunce a pofukoval příjemný vítr, nevypadalo to, že by mělo být horko.

Spal jsem déle, než jsem si plánoval a začal mě tlačit čas, rychle jsem zhltl vajíčka a pospíchal na schůzku.

Měl jsem sotva pár minut zpoždění, ale Jenny už přešlapovala na místě a nervózně se dívala na hodinky. Jen co mě zahlédla vyrazila mým směrem a rukou poklepala na hodinky, aby zdůraznila, že jdu opravdu pozdě.

„Myslela jsem, že i když jste umělec, že budete chodit včas.“

„Znáte Oscara Wilda? Ten řekl, že se přesností připravujeme o čas,“ zkusil jsem to trochu odlehčit.

„Mě nezajímá Wilde, mě zajímá vaše dvacetiminutové zpoždění.

Uvědomil jsem si, že byla naprosto rozkošná, když se zlobila. Nemohl jsem se ubránit úsměvu, ale při jejím rozhořčeném pohledu jsem se raději začal tvářit vážně.

Došli jsme do knihovny chvíli před desátou, protože jsem si vynutil kávu, bez které zkrátka nefunguji. Jenny stála se založenýma rukama a netrpělivě poklepávala nohou. Skoro, vlastně vůbec na mě nepromluvila. Když jsem se jí později ptal proč, zdráhala se odpovědět, ale nakonec řekla, že to z větší části organizovala ona a měla slíbenou práci v knihovně. Chtěla, aby vše bylo perfektní.

Posadil jsem se za stůl, nemohl jsem se nerozhlížet a nežasnout, jak se místo ze dne na den změnilo. Ze zaprášené knihovny, kam téměř nikdo nechodil, na místo, které doslova zářilo. Byl jsem fascinován a oceňoval jsem práci všech, kteří se toho zúčastnili.

Když jsem předchozí den viděl město, měl jsem pocit, že během několika hodin přišli všichni, ale zdání mě nejspíš klamalo. Vedl jsem s každým svých naučených pár vět, aniž bych přemýšlel, automaticky jsem psal věnování a podepisoval jsem.

„Fakt vás rád poznávám,“ spustil jeden, „strašně moc se mi líbí, co píšete.“

Usmál jsem se, aniž bych věděl, co řekl. „Komu to mám napsat?“

„Je to prostě skvělý. Jo, sem Johny,“ zazubil se na mě ten chlapík.

„Tak, tady to máte, Johny, těšilo mě,“ podal jsem mu s úsměvem knihu a čekal na další.

Přistoupil ke mně další, tipoval jsem, že byl tak o deset let mladší, ale nevypadal na to. Oči měl zabořené do země, na hlavě zelenou kšiltovku a minimálně o číslo větší mikinu. Zahlédl jsem, že chvílemi sebral odvahu a na pár chvil zvedl oči ze země na mě, ale takřka okamžitě zavrtal pohled do podlahy.

Podíval jsem se na knihu, kterou chtěl podepsat.

„Líbilo se ti Za branou osudu?“ zkusil jsem ho trochu rozpovídat. Měl jsem divný pocit z jeho zakřiknutosti.

Podíval se na mě, párkrát rychle kývl na znamení souhlasu a vypravil ze sebe něco, co jsem považoval za ano.

„A jak se jmenuješ? Komu jí mám věnovat?“

„Leo,“ špitl.

Napsal jsem věnování, zavřel knihu a podal mu ji. Ve chvíli, kdy ji chytil se na mě znova podíval. V jeho očích bylo něco, z čeho mě zamrazilo, ač jsem nebyl schopný definovat, co to bylo. „Doufám, že se ti bude líbit i moje další kniha,“ řekl jsem mu a výtisk pustil, aby s ním mohl odejít. Jen cosi zadrmolil, objal knihu a spěšně odešel. Snažil jsem se tomu nevěnovat pozornost, narazil jsem na nejpodivnější lidi.

Byly čtyři hodiny a moje práce s podepisováním, alespoň pro ten den, byla u konce. Slíbil jsem, že ve středu uspořádáme nějaké sezení, besedu a další den, kdy ostatním podepíšu jejich výtisky. Mezitím jsem se chtěl porozhlédnou po okolí, užít si všech krás a vůbec všeho, co mi to místo nabízelo.

Chvíli jsem se procházel po městě a zvažoval, jestli úspěšný den mírně zapít či nikoli. Na příštích několik dní jsem neměl nic pevně naplánovaného a nemusel jsem nikam vstávat. Po nepříliš těžkém rozhodování jsem cestu ukončil v té příjemné hospůdce, kde jsem byl s Jenny.

Další den jsem si půjčil auto a jel se podívat k jezeru, které bylo vzdálené asi půl hodiny jízdy. Měl jsem s sebou nějaké jídlo a zápisník, bez něj nikdy nechodím. Plánoval jsem tam strávit několik příjemných hodin, něco napsat a nikým nerušen si odpočinout.

Jen co jsem vystoupil z auta, byl jsem unesen z toho pohledu. Přede mnou se rozprostírala zdánlivě nekonečná louka skrz kterou vedla vyšlapaná cestička. Po pár desítkách kroků jsem došel k průzračnému jezeru, které obklopovalo několik keřů a stromů poskytujících stín. Posadil jsem se pod jeden a okouzlen se rozhlížel po okolních kopcích. Nikdy bych nevěřil, že mě takový kousek ráje dokáže zaskočit a nadchnout.

Psal jsem si nějaké poznámky a postřehy, najedl se a na pár minut zavřel oči a zaposlouchal se do ticha. Cítil jsem, jak jsem začal usínat.

Uslyšel jsem nějaký šramot, šustění keřů. Nadzvedl jsem se a začal se rozhlížet, jestli neuvidím strůjce. Rozespalý jsem se snažil zaostřit a rozpoznat zvíře nebo člověka nebo co se to tam schovávalo. Zahlédl jsem obrys postavy, která na okamžik ustrnula a hned na to se rozeběhla pryč. Nakrčil jsem čelo, zavrtěl hlavou a odmítal ji následovat.

Podíval jsem se na hodinky, abych zjistil, jak dlouho jsem byl pryč. Sbalil jsem si svých pár věcí a vydal se zpět do města.

Téměř celý další den jsem strávil v kavárně. Krátce před tím, než jsem chtěl odejít šla kolem Jenny, posadila se ke mně a prohodili jsme společně pár slov, domluvili se na další schůzku a šli dál každý svou cestou.

Cestou do hostelu jsem měl opět onen neodbytný pocit, že se na mě přilepil pár očí. Věřil jsem tomu, že to byly tytéž oči, jako u jezera. Čím dál častěji jsem si to uvědomoval. V kavárně jen chvílemi, protože jsem byl zabrán do jiných věcí, ale ani tak jsem se toho nezbavil.

Otočil jsem se, abych se podíval, jestli za mnou někdo nejde. Připadal jsem si trochu jako blázen. Na ulici byli lidé, kteří šli odněkud někam a rozhodně ne za mnou. Když jsem chtěl otočit hlavu zase zpět, zahlédl jsem koutkem oka zelenou kšiltovku. Nejspíš náhoda, pomyslel jsem si. Ale neměl jsem z něj dobrý pocit už když jsem mu podepisoval knihu.

Večer jsem měl rozsvíceno a urovnával nějaké věci. Když jsem šel k posteli kolem okna, nemohl jsem si nevšimnout, že pod ním někdo stál. Měl dlouhé kalhoty, nějakou bundu a čepici. Nejprve mě napadlo, že na někoho čeká, ale když jsem se podíval pozorněji, všiml jsem si, že má zvednutou hlavu a dívá se do mého okna. Na mě. Rychle jsem ustoupil, zatáhl závěsy a zhasl.

Mohla to být jen náhoda, ač na ně nevěřím, ale bojoval jsem s myšlenkou, že mě sleduje jedna a tatáž osoba. Leo, jak se mi představil. Jen s velkým přemáháním zvedl hlavu a do obličeje mu moc vidět nebylo. Nešel jsem spát zrovna s dvakrát dobrým pocitem. Říkal jsem si, že za pár dní odjedu a budu mít klid.

„On je trochu... zvláštní,“ objasnila mi Jenny události předchozích dní.

„Trochu zvláštní je slabé slovo. Stojí celou noc pod okny, na ulici je několik kroků za mnou nebo čeká, až budu procházet kolem nějakých postranních uliček, aby mě jen viděl. Začínám z toho bláznit,“ uzavřel jsem.

Jenny se mě snažila uklidnit. „To bude dobré.“

Rychle jsme opustili téma místního podivína a já se začal věnovat několika textům, které mi přinesla, pročítal jsem je, průběžně jí říkal svůj názor a ona hltala každé slovo. Místy si udělala poznámku a ptala se, co by jak mohla nebo měla vylepšit.

Vše probíhalo více, než příjemně. K večeru jsme se šli projít kousek za město a bavili se o obrazech, cestování, ale i o oblíbeném jídle. Bylo mi s ní dobře. Přesto jsem se neubránil občasném otočení, rozhlédnutí a zkontrolování, jestli nemáme nechtěnou společnost. Chvílemi jsem měl pocit, že jsem zahlédl mihnout se stín podobný lidské postavě, ale rozhodl jsem se nekazit ten den a nemluvil jsem o tom.

Zastavili jsme se na cestě, měsíc ubýval, ale přesto dostatečně osvětlil vše, co osvětlit měl. Jenny se ke mně přitiskla, stoupla si na špičky a políbila mě. Nedá se říct, že bych se zrovna dvakrát bránil, ale byl jsem překvapený. Když se odtáhla, nevinně se usmívala.

Okamžik mi trvalo, než jsem se zmohl na slova. „Co tě to napadlo?“ zeptal jsem se a snažil se, aby to znělo vlídně, ne jako výčitka.

„Já... omlouvám se.“

Zavrtěl jsem hlavou, omluva nebyla potřebná. „Kolik ti vlastně je?“

„Dvaadvacet,“ usmála se a trochu vážněji dodala: „Za dva měsíce.“

Nemohl jsem se ubránit širokému úsměvu.

„Děje se něco?“ zeptala se trochu vystrašeně.

„Víš kolik mi je? Téměř ještě jednou tolik, mohl bych být tvůj táta.“

„No a?“ podívala se na mě s touhou po dalším polibku. A neskočilo by to jen u něj.

Objal jsem ji a sklonil se, když se na cestě objevila nejistě jdoucí postava. Rázem jsem zpozorněl a čekal, co se bude dít.

Jak se silueta přibližovala, rozpoznával jsem kšiltovku, velkou mikinu a bylo mi jasné, že je to můj pronásledovatel. V rukou něco držel, ale držel to takovým způsobem, že to musela být při nejmenším nějaká modla. Reflexivně jsem Jenny popostrčil za sebe a nespouštěl oči z příchozího.

S jistými obavami se zastavil čtyři kroky přede mnou a podával mi knihu s propiskou. Také tentokrát se na mě téměř nepodíval. Přistoupil jsem blíž a věci si vzal, byla to moje další kniha.

„Leo, že ano?“

Muž přikývl.

„Chceš ji taky podepsat?“

Opět přikývl.

„Proč jsi ji nepřinesl s tou první?“

Ticho. Jen se lehce ošil na místě.

„Dobře,“ podal jsem mu ji podepsanou zpět, „příště si zkus vybrat lepší čas,“ pousmál jsem se na něj.

Sáhl po knize a rychle si ji přivinul k tělu. Jako kdyby ji objímal. Kývl, jen jsem nevěděl jestli je to reakce na to, co jsem řekl, nebo že ji má zpět.

Odešel stejně nejistě, jako přišel. Otočil jsem se k Jenny, abyh se ujistil, že je vše v pořádku. Když jsem se podíval zpět za odcházejícím mužem, znejistěl jsem. Nejspíš jej pohltila tma nebo někam zatočil, ale byl pryč, jako kdyby se vypařil, zmizel. Vše jsem sváděl na tmu, hru světla a stínů a únavu. Přesto jsem z něj měl stále horší a horší pocit.

Viděl jsem ho všude. Každé ráno jsem stál u okna a usilovně přemýšlel, jestli tam přes noc opět stál, nebo jestli jsem si to jen představoval.

Během besedy jsem viděl, jak se krčil v rohu, v ústraní, co nejdál od všech ostatních. Ale i tak jsem měl pocit, jako kdyby stál vedle mě a uzurpoval můj prostor. Nikdy jsem moc nedělal, že bych během řeči chodil, ale nemohl jsem si pomoct, ujišťoval jsem se tím, že se mohu hýbat a jsem svobodný, že mě nikdo nesvazuje.

Posledních dvacet nebo třicet minut pro mě bylo obzvlášť kritických, měl jsem co dělat, abych nevyběhl ven. Přestože jsem se bavil více méně se všemi, zrak se mi stále obracel k onomu individuu. Oči měl zabořené do země, jen občas je na pár sekund zvedl. Byl trochu shrbený, jako kdyby se schovával před světem a hlavu mezi rameny. Díky tomu všemu se mě zmocňovala nepochopitelná úzkost.

Po půl hodinové pauze jsem měl podepsat další knihy lidem, kteří nemohli prvně přijít nebo něco zapomněli. Přál jsem si celou akci zrušit, zabalit si svých pár věcí, odjet a už se nevrátit. Pak jsem zahlédl Jenny, jak se na mě šťastně dívala a trochu jsem pookřál.

Vše se odehrávalo jako vždy. Opakoval jsem naučené věty, usmíval se a podepisoval. Sem tam jsem s někým prohodil o pár slov navíc.

Poznamenával jsem si do kalendáře pár domluvených schůzek, když mi ho zastínil další čtenář. Usměvavě jsem zvedl hlavu a onen úsměv mě přešel hned, jak jsem zahlédl vytahanou mikinu, zelenou kšiltovku a upřený pohled do země.

Leo mi podal další knihu.

Překonal jsem se a snažil se smát. „Našel jsi i další?“

Přikývl.

„Máš ještě nějaké?“

Nic.

Dobře, evidentně se nechtěl bavit. Knihu jsem mu podepsal a dal zpět. Stejně jako ty předchozí, i tuhle objal a odešel s ní pryč.

Rozhlédl jsem se po knihovně a většina lidí se už jen bavila nebo byla na odchodu. Rozhodl jsem se odejít také. S Jenny jsme se srazili mezi dveřmi a kus cesty jsme šli společně. Nejprve děkovala za báječný den, velmi se jí líbilo, co jsem říkal i jaká byla atmosféra. Ostatní si to prý také chválili. Byl jsem rád, že na mě nebyla vidět nervozita z Lea.

„Neděje se něco?“

„Ale ne. Jsem jen unavený. Vyřizuju pořád nějaký telefony,“ zatvářil jsem se trochu znechuceně. „Navíc,“ dodal jsem, „budu muset odjet dřív.“

Jenny znatelně posmutněla, i když se to snažila zakrýt a tvrdit mi, jak to všechno chápe a rozumí tomu, že mám povinnosti i jinde.

Slíbil jsem, že i tak jí pomohu s psaním, což ji trochu rozveselilo.

„Už jsi se byl podívat na té malé rozhledně, spíš zřícenině, která je za městem?“

Zavrtěl jsem hlavou a vyzval ji, aby pokračovala.

„Je to asi dvacet minut na jih, nemůžeš to minout, na křižovatce je ukazatel do města a ty se vydáš tou druhou cestou.“

„Nepojedeš se mnou?“

„Ne,“ opět posmutněla, „musím být v práci.“

Rozloučili jsme se a pokračovali jsme každý svou cestou. Říkala, že musí něco uvařit, protože jí přijede sestra z Londýna. A já chtěl mít jeden klidný večer, bez telefonů a dohadů ohledně termínů a honorářů.

Šel jsem zamyšleně po ulici a nevnímal moc okolí. Až těsně u hostelu jsem si všiml, že za mnou, na druhé straně ulice, šel Leo. Ruce měl v kapsách, hlavu skloněnou a kšilt ještě víc znemožňoval pohled do jeho tváře. Když jsem nad tím přemýšlel, vlastně jsem si nebyl jistý, jak vypadal. Poznal jsem ho jen podle oblečení a typické chůze. Každý nějak chodí, když je člověk dostatečně všímavý, pozná kohokoliv jen podle toho, jak jde. A on měl velmi specifickou chůzi.

Zastavil jsem se, otočil a vydal se jeho směrem. Jestli to byl nějaký instinkt, nevím, ale i on se otočil a šel pryč. Neměl jsem náladu na jeho pronásledování a říkal jsem si, že by mohl dát pokoj. Třeba se lekl. Přešel jsem ulici zase zpátky a vešel do hostelu.

Na jednu stranu jsem to nechtěl udělat, ale zvědavost byla silnější, než já a musel jsem se podívat z okna, než jsem šel spát. Ani nevím, jestli jsem byl překvapený a nebo se mé očekávání splnilo. Opět stál pod mými okny. Vyčerpaný z věčného strachu z pronásledování jsem usnul.

Po obědě jsem vyjel, abych se podíval na na tu zříceninu, o které mi Jenny říkala. Vlastně to byla jen hromada kamení na kopci, která kdysi mohla bývat nějakou věží. I tak jsem si pořídil pár obrázků, protože to mělo nějaké kouzlo a člověk nikdy neví, kdy se mu může něco podobného hodit.

Prošel jsem blízké okolí, měl jsem pocit, že jsem se dostal do lidmi nedotčené krajiny. Až na šum stromů, s jejichž listím si pohrával večerní vítr, bylo všude ticho. Řekl bych, že až mrtvolné ticho. Rozproudila se mi v hlavě fantazie a začal jsem vymýšlet nejrůznější hororové a strašidelné scény. Měl jsem to jako zajímavou zábavu, ale nápady se mi čím dál více líbily, tak jsem se posadil na parkovišti na lavičku, z auta jsem vytáhl tužku a papír a vše jsem si zapsal.

Nevnímal jsem čas. Svět zahalila tma a já si jí všiml až v okamžiku, kdy jsem neviděl na to, co jsem psal. Zvedl jsem se, a než jsem šel k autu, musel jsem se protáhnout, všechno mě bolelo.

Těšil jsem se do postele, nazítří jsem měl odjíždět a čekalo mě hodně práce.

Líbila se mi ta cesta, nikde nikdo, příjemné zatáčky a nic nečekaného. Nic nečekaného až do okamžiku, kdy jsem se přiblížil k Poorthawu. Na silnici se objevila postava, vběhla mi přímo pod kola a ač jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem již nic udělat. Náraz mnou otřásl. Jak jsem se snažil stočit auto jinam, narazil jsem do stromů. Co se dělo potom si pamatuji jen útržkovitě.

Nějakým zázrakem jsem neměl nic zlomeného nebo jsem to v tu chvíli necítil, vylezl jsem z auta a snažil se dostat k tomu, který to všechno způsobil. Několikrát jsem se zastavil, zavřel oči a musel si odpočinout. Když se začínalo rozednívat, byl jsem již natolik blízko, že jsem ho viděl. V ten okamžik mě polila nevýslovná hrůza. Viděl jsem muže ve volnějších kalhotách, vytahané a o číslo větší mikině a obličej mu zakrývala zelená kšiltovka. Lapal jsem po dechu. Musel jsem se otočit a zavřít oči.

Když jsem opět oči otevřel, bylo všude hodně lidí, jednak místní a jednak zdravotníci, kteří mě nakládali do sanitky. Přes muže, kterého jsem nárazem odhodil ze silnice, přetáhli černý igelit. Opět jsem usnul.

Probudil jsem se v nemocnici. Byl jsem ovázaný a na kapačkách. Přišla Jenny a něco říkala, ale sotva jsem ji vnímal. Přišel také můj agent, ale po jeho prvních pár větách jsem usnul.

Po dvou týdnech mě pustili domů, tam jsem se více či méně věnoval svým povinnostem a doháněl resty. Párkrát jsem šel ještě na kontrolu do své nemocnice. Myslel jsem si, že vše bylo v pořádku, tedy pokud by to tak šlo říct, ale chyba lávky.

Když jsem chodil na kontroly, neustále jsem se ohlížel a hledal toho, který mě sledoval. Byl jsem paranoidní. Přičítal jsem to svým zraněním, přeci jen to byl otřes mozku.

Ale i nyní, po šesti letech od té hrozné události, se neustále ohlížím přes rameno. Kdykoliv zahlédnu někoho v kšiltovce, nedej bože zelené, zmocní se mě úzkost. Těžko se mi dýchá a nejednou se mi stalo, že jsem omdlel. Nikdo neví, proč to tak je. Stáhl jsem se z města na svůj venkovský baráček, přestal jsem přijímat návštěvy a společenským povinnostem jsem se vyhýbal, jak jen to bylo možné.

Trochu se mi ulevilo, ale ne moc. Když padá soumrak zatahuji všechny závěsy. Začal jsem to dělat, když jsem se podíval z okna a v dáli jsem viděl nehybně stát postavu s vytahanou mikinou a čepicí na hlavě. Sny se mi mění na noční můry, kdy vidím, jak mě Leo pronásleduje, prchám před ním a on se zmocňuje každého volného centimetru kolem mě. A pak ten náraz a jeho mrtvé tělo na zemi. Probouzím se zpocený a unavený.

Snažím se jakkoliv dosáhnout nějakého vysvobození či úlevy, leč marně, jsem odsouzen být jím pronásledován.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a osm