Archiv

            Když vše ulehne ke spánku a po kraji se rozhostí ticho a klid, pak přichází můj čas. Možná mne znáte, možná ne – přežívám ve starých archivech, kde jsou uschovávány ještě starší knihy. Občas mě můžete zahlédnout v nějakém z nich, studuji zde příčiny své choroby, která se postupem času stále víc a víc projevuje. Nejste první komu se svěřuji, takže tuším vaši otázku – proč v noci? Jak prosté, mám panickou hrůzu z většího počtu lidí, tím mám na mysli 10 a více.

            Na druhou stranu, čím více hloubám nad knihami a vnímám to ticho, které mě uspokojuje snad více než večer strávený v náručí ženy, tím více jej miluji. Je nenásilné, ale přesto vás uchvátí a už nepustí, jakmile mu podlehnete. Bohužel, mě si podmanilo a už nemohu z jeho područí.

            Čas od času zaslechnu kroky, které se blíží mým směrem a když už musí být nejméně pět metrů za mými zády – zmizí, prostě najednou jako když otočíte knoflíkem a je ticho. Vím, vím, jen si to namlouvám či o uličku vedle někdo, ač mi nejde do hlavy kdo, prochází a poté v tichosti usedne a…

            Nikdy mě nenapadlo, že víc než jakýkoliv jiný jazyk budu potřebovat právě latinu. Latinu a několik hodin utužování kondice, staré knihy vázané v kůži přeci jen něco váží, a pokud je celou noc přenášíte tam a zpět je to znát.

            Tuhle jsem během čtení o své rozpolcené osobnosti zpozoroval něco, co mě uchvátilo. Nejsem si zcela jist, že mne neodsoudíte, popřípadě, že vyvozené důsledky nebudete přičítat mé chorobě. Úryvek z knihy jsem si opsal na první papír, který jsem našel v kapse svého kabátu, který je mezi námi stejně rozervaný jako má duše.

            “Quo vadis?“ Zněla slova potemnělou chodbou k neznámému. Rázem, jakoby celý svět ztichl, nebylo nikde ani památky po jakékoliv druhé, živé, osobě. Rozrušený zednářský mistr se pevným krokem vydal vpřed. Zdánlivě dohonil cizince a natáhl ruku vpřed. Chlad se mu dostal až do morku kostí a on omámený tou neznámou silou stál jako přimražený. Jen co se vzpamatoval, stáhnul ruku zpět a i ve slabém světle, které vrhaly sem tam zapálené svícny, viděl, že s rukou něco není zcela v pořádku. Nehleděl na nic a dál se hnal za přízrakem, který bloumal v jeho archivu, který opatruje.

            Následujícího rána vše vyprávěl příteli, který s pokýváním hlavy zhodnotil situaci jako halucinace z únavy a dlouhodobého stresu. Nikdo si s nočním zážitkem již nelámal hlavu a oba muži se vesele bavili.

            S blížícím se večerem začal mít mistr zvláštní pocit. Cítil nevolnost, o které neměl ponětí, čím by mohla být způsobena. Cítil křeč v té ruce, kterou si myslel, že se dotkl neznámého.

            A východem první hvězdy na oblohu se stalo to, co si nikdo z nás nedovede představit ani v těch nejdivočejších myšlenkách. Po celé postižené ruce se začala rozpínat téměř černá modřina, až k samým konečkům nervů postupovalo sic lehké, leč o to více nepříjemné brnění.

            Druhého dne byl mistr nalezen schoulený v rohu, tak jak bývá malé vyděšené dítě. Ve tváři se mu zračil výraz čisté hrůzy, kterou nelze popsat, nejsou žádná slova, jenž by to alespoň z nepatrné části vystihovala.

            Během dne nebyl moc výřečný, stále opakoval jakási nesrozumitelná slova. Odpoledne už se trochu zklidnil, ale ani tak z něj nikdo nic nedostal. A večer jej opět všichni opustili, aby se mohl věnovat svým povinnostem. Žádnými představami způsobenými únavou by trpět neměl, jelikož se během dne prospal

            Co se stalo v noci nikdo neví a nikdo se to už nedozví, zdi si svá tajemství nechávají až do konce věků a nikdy tomu nebude jinak. V jedné chodbě archivu byl zednářský mistr nalezen… Bylo nalezeno to, co z něj zbylo. Oblečení bylo stejně jako jeho tělo rozsápané na kusy a poházené všude kolem. Hrubé stěny byly potřísněné jeho krví a cáry šlach, svalů a masa byly všude, kam padl zrak. Jaká stvůra mohla něco takového udělat?

            Všichni, jenž jej viděli předešlé dny si mysleli, že byl zdoláván nějakou dosud neznámou chorobou, ale tento den vše vyvrací – byl zcela zdráv. Leč o jeho duševním zdraví mnozí pochybovali i dávno před tím, než se stala tato ohavnost.

            Budiž našemu mistru země lehká a nechť jsou jeho soudci spravedlivý.

            Po několikátém přečtení mi začalo docházet, že ten archiv, o kterém se mluví, je ten kde nyní trávím noci. Ty zvuky, které slýchávám – bylo by možné, aby se jednalo o stejnou bytost?

            Nejsem si jist, že jsem se o tom zmínil, ale ona choroba která mě zužuje je těžká maniodeprese. Mé schopnosti popisování stavů, do kterých upadám nejsou zrovna nejlepší, doufám, že mne pochopíte – a hlavně to nerad řeším.

            Mám zlý pocit, že co nevidět propadnu úzkostným stavům. Už teď cítím, jak se mi zrychluje pomalu, nenápadně, ale jistě tep a na čele mi vyrážejí krůpěje studeného potu. Nemyslete si, má to své opodstatnění – dveře do podzemních prostor jsou nastevřené, při tom si jasně vzpomínám, že  když jsem šel kolem nich, byly zavřené!

            Nakonec jsem přemožen zvědavostí a musím se jít podívat dolu. Ještě než jsem vstoupil, jsem rozsvítil svítilnu a mohl se vydat k sestupu do podzemních prostor.

            Ve vzduchu se vznáší pach hniloby a plísně. Stěny jsou hrubé a vlhké, štítím se jich dotýkat, avšak okolnosti tomu chtějí jinak. Chodba se občas až příliš zužuje a já sotva projdu. Před okamžikem, když jsem opět procházel takovýmto zúžením, tak jsem se o něco škrábl a cítím, jak mi z ranky přibližně od ramene k loktu začínají vytékat slabé pramínky krve.

            Jako kdyby mi někdo dýchal na krk, cítím ten teplý dech, který ovšem zavání smrtí. Po těle mi přeběhla husí kůže, vzpomněl jsem si na ten úryvek, který už takřka znám zpaměti. Sice nevěřím na duchy a podobné potvory, ale i tak mám stále horší pocit z toho, kam jsem se to dostal a co se zde stalo. Začínám pociťovat, jak se mi do mysli vkrádají opět maniodeprsivní stavy. Začínám mít hrůzu z každého stínu a zvuku, ač jej třeba způsobím já.

            Ne, teď si to  určitě nepředstavuji, někdo za mnou jde. Drží stejný krok s mým, když zrychlím – on také, když zpomalím – on také. Nemám tušení, kam tahle chodba vede, ale zdá se mi být nekonečná, i přes tu skutečnost, že jsem zatím neurazil ani víc jak 200 metrů.

            Téměř běžím, srdce mi bije jako na poplach a to, co mě pronásleduje je stále stejně daleko za mnou. Cítím pot… Nebo možná více vdechuji vzduch prosáknutý hnilobou a ta se mi usazuje v plicích, pomalu mi začíná proudit krevním oběhem a až se mě celého zmocní… Až se mě zmocní, pak už bude příliš pozdě.

            Tma. Ticho. Chlad prostupující mým tělem. Realita či sen?

            Sklání se nade mnou nějaká bytost zahalena tmou, jen oči jí žhnou. Sklání se nade mnou a chystá se ze mě vysát život. Sklání se nade mnou a připravuje se rozcupovat mě na kousky, cáry urvaného masa, kůže a oblečení pohodit kde se jí zlíbí. Jak jsi krutá, Smrti! Do těla mi pronikají její ostré zuby a drápy mi pronikají kůží a skrze svaly. Celá podlaha se zbarvuje krví. Celý svět se zbarvuje dočerna a…

 ...

            „Jak dlouho je mrtvý?“ Otázal se policista lékaře, který právě dokončil svou práci v podzemních prostorech archivu a společně s ním vyšel vstříc mrtvému tělu.

            „Ne déle než 12 hodin, řekl bych. Ta plíseň a tak…“

            Oba si dřepli vedle mrtvého muže pod igelitovou plachtou a lékař ji opatrně odkryl, jako kdyby se bál, že pod ní někdo spí a nešikovným pohybem by jej mohl vzbudit. „Srdeční kolaps,“ konstatoval. „Prý trpěl psychickými poruchami. Těžko říct, co přesně se stalo, ale nejspíše měl pocit ohrožení někým či něčím nebezpečným. Když se podíváte na jeho ruce… Všechny ty zranění a škrábance si způsobil sám – tedy vyjma tohoto šrámu, za ten sám nemůže. Kdybych to měl shrnout, pak jeho představivost jela na plné obrátky, srdce ty fantasmagorie nezvládlo a výsledek vidíte sám.“